Úvaha Pavla Krause, člena Strany zelených na Praze 6.
Nebudu zde rozebírat celosvětová schémata ani rozpad korálových útesů a raději se zamyslím nad tím, co klimatická změna znamená pro Prahu 6.
Návodný materiál Světové banky z roku 2011 mezi významnými dopady uvádí například zhoršení znečištění vzduchu v důsledku vysokých teplot, snížení kvality či dostupnosti pitné vody v důsledku sucha nebo přetížení rozvodů elektřiny v důsledku nároků na klimatizaci.
Já se ale nejprve budu zabývat tím úplně prvním problémem, který každého napadne: vedrem.
Loňskou dohodou z Paříže se jednající státy zavázaly, že udrží oteplení pod dvěma stupni Celsia, ale to je globální průměr. Pokud se jej podaří udržet, na souši, a zejména ve městech, můžeme očekávat teploty o čtyři a více stupňů vyšší, než bývalo zvykem. Například už v roce 2003 zasáhla Evropu vlna horka, která zabila asi 46 000 lidí. Další vlna přišla v roce 2006, a samozřejmě vloni. Do budoucna můžeme očekávat jejich častější výskyt.
Alfa a omega: zeleň ve městě
Ve městě je situace horší o to, že se zde teplo odráží a vzápětí zase vyzařuje. Prosklené budovy je odrážejí na sebe navzájem a na chodníky a silnice, ty se snadno zahřejí a rozpálí vzduch nad sebou. A tady se nám nabízí první odpověď. Potřebujeme stín, ale takový, ve kterém může foukat vítr, a potřebujeme povrch, který pohlcené teplo hned nevyzařuje. Potřebujeme ve městě zeleň.
Nejnižší patro tvoří trávník. Tráva ale nesmí být moc krátká, jinak na prudkém slunci uschne a zůstane jen vyprahlá půda, jak to na mnoha místech v Praze můžeme vidět. Tráva musí být dost vysoká, aby si udržela vlhkost. Toho dosáhneme tak, že ji nebudeme zbytečně často sekat, čímž mimochodem jednak ušetříme peníze a jednak, protože sekačky jsou často na benzín, snížíme emise oxidu uhličitého, který je nejvýznamnějším skleníkovým plynem. Keře dokáží část trávníku zastínit a vytvořit tak odlišné místní klima, které přispívá k vyšší diverzitě ekosystému, a tím zvyšuje jeho odolnost.
Stromy dokáží poskytnout stín i lidem, a dokáží udržet vlhkost často až do večera. Proto bývá pod stromy příjemněji. Navíc na některých roste ovoce.
Takovou zeleň potřebujeme všude, kde to jde. Nejedná se jen o parky. Pomáhají i zahrady, ať už soukromé nebo komunitní, jako je třeba Kuchyňka v Tróji. Ty mají ostatně i další přínosné funkce. Nejenže je to místo, kde je možné dětem názorně předvést, že jahody se nevyrábějí v obchodním domě, ale navíc jahody, které si vypěstujeme sami, nevyžadují spalování fosilních paliv při přepravě, nemusí se na ně vyrábět plastikové obaly a naopak si o nich můžeme popovídat se sousedy, se kterými se v komunitní zahradě seznámíme. Kromě toho jsou sázení stromů a kultivace půdy nejúčinnější známé způsoby zachycování uhlíku.
Jde to i bez klimatizace?
Většina z nás ale tráví více času v domech než v zeleni, a jak víme, domy se dokáží pořádně zahřát. Zejména paneláky. Dnes je zvykem nechat si namontovat klimatizaci. Ta nám sice dokáže zařídit teplotu, jakou si přejeme, ale za cenu dalšího zahřívání města odpadním teplem a velké spotřeby elektřiny. V našich podmínkách nejde ani tak o výše zmíněnou hrozbu přetížení elektrické sítě, ale elektřina se u nás vyrábí převážně z uhlí, takže její spotřebou opět přispíváme k emisím oxidu uhličitého, a vlastně tak zhoršujeme situaci, kvůli které tu klimatizaci vůbec máme.
Pokud si ovšem nebudeme klást příliš vysoké požadavky, máme k dispozici řadu vyzkoušených receptů. Ač se to může zdát paradoxní, i v případě horka má smysl zmínit zateplení domů. Přesně řečeno se totiž nejedná o zateplení, ale o tepelnou izolaci. Dobře zateplený dům tedy nejen v zimě dobře udrží uvnitř teplo, ale zároveň v horku dobře udrží chládek. Pokud to konstrukce domu umožňuje, stojí za úvahu i popínavé rostliny na fasádě. Mohou tam plnit stejnou úlohu, jako trávník na zemi.
Proti přímým slunečním paprskům v bytě je vhodné zastínit okna, a to vnějšími žaluziemi. Kdo například navštívil italská města, mohl si všimnout, že tam jsou skoro všude. O vnější žaluzie se jedná proto, že když se na slunci rozpálí, vyzařují získané teplo ven. Pokud navíc otevřeme okno na osluněné straně a další okno na neosluněné, vznikne průvan, a chladný vzduch ze stinné strany domu zaplní místo uvolněné stoupajícím horkým vzduchem na osluněné straně. Pomoci mohou i květiny za oknem, které vytvoří stín a zvlhčí vzduch v bytě. Nehledě na možnost vypěstovat si takto vlastní rajčata.
Existují i další jednoduché možnosti, například tráva na ploché střeše může zpříjemnit bydlení v posledním patře. (V Praze už takové domy jsou. Na Parukářce, v Radlicích, a na Letné je dokonce dům s mokřadní střechou, který si na ní sám čistí vodu.) Pravda, tato opatření nám nezajistí teplotu 15°C. Jenže cílem není hrát si doma na Špicberky, ale snížit teplotu na hodnotu, která nehrozí infarktem.
Voda a vzduch – základní elementy
Po zdůraznění, co všechno nám zeleň ve městě může poskytnout, je na místě také uvést, co potřebuje. Vodu. A s vodou bude problém.
Klimatologové předpovídají, že v budoucnu můžeme očekávat víc období sucha střídaných přívalovými dešti. Na rozdíl od vlahých májových deštíků a podzimního mrholení, které se vsáknou do půdy a zajistí vegetaci dostatek vlhkosti, přívalové deště obvykle rychle odtečou pryč, a možná přitom trochu vymelou půdu. Města byla dlouho budována tak, aby voda rychle odtekla pryč, například do nejbližšího potoka. Následkem jsou povodně, jak je důvěrně znají třeba obyvatelé Šáreckého údolí. Proto je třeba naopak zadržovat vodu v půdě, například záměrným vytvářením prohlubní (tzv. svejly) nebo i přírodních jezírek (ne dlážděných nádrží s vodotryskem). Ta se po několika letech mohou stát příjemnými oázami, kde bude možno ve stínu stromů v klidu posedět.
Pokud takto zajistíme vegetaci pomocí dešťové vody, nebudeme muset na zalévání plýtvat pitnou vodou. I to je pojistka pro případ, že by letní sucho ohrozilo její dodávky. A jsou i další rezervy. Pitnou vodou dnes vysloveně plýtváme, třeba na mytí aut.
Zmínkou o autech se dostáváme k problematice znečištění vzduchu, a otázce, co s ním. První věc, která se dá udělat proti znečištění vzduchu, je neznečišťovat jej. Praha disponuje kvalitní a spolehlivou hromadnou dopravou, díky které je auto pro osobní dopravu po městě v podstatě zbytečné. Je ale třeba zajít trochu dál. Současný způsob života vytvořil trend velkých nákupů v obchodních centrech, do kterých se obvykle jezdí autem (protože metrák nakoupených zásob nikdo v ruce přes půl města tahat nebude).
Je proto třeba obnovit síť malých obchodů se základními potřebami, rozmístěných tak, aby pokud možno každý měl takový obchod v dochozí vzdálenosti. Mimopražským řidičům je pak nutno umožnit zaparkovat na okrajích města u uzlů hromadné dopravy nebo v okolních obcích u nádraží, aby do Prahy nemuseli vozit své auto s jeho emisemi.
Znečištění vzduchu může zachycovat již několikrát zmiňovaná zeleň. (Je až neuvěřitelné, jak užitečné jsou služby, které nám příroda poskytuje zadarmo.) Je také dobré, když ve městě může snadno foukat vítr, kterému nebrání zbytečně masivní stavby.
Je řada dalších ohledů, které se sem již nevejdou. Za všechny uvedu jen nejpopulárnější dopad změny klimatu – stoupání mořské hladiny. Jistě, k nám nedostoupá, žijeme přes dvě stě metrů nad hladinou moře. Ale miliony lidí, žijících na pobřeží, budou své domovy postupně ztrácet, a budou si hledat nové domovy někde dál od pobřeží, tedy mimo jiné u nás. Odolné město, připravené na dopady klimatické změny, by mělo být schopné zajistit bydlení lidem, kteří přišli o všechno.
Na závěr je třeba přiznat, že žádné z navržených opatření klimatickou změnu nezastaví. Na to je už pozdě. Pokud se podaří uvést do praxe závazky z Paříže, můžeme ji omezit na snesitelné úrovni. Ale v každém případě se s ní budeme muset naučit žít, a právě k tomu směřuje tento text.
Použitá literatura: