Projev Petra Píši (Strana zelených) na zastupitelstvu MČ Praha 6, 12. 9. 2019
Dámy a pánové,
budu k vám mluvit jako občan Prahy 6, jako zastupitel za Stranu zelených, jako předseda Kontrolního výboru a jako historik.
Jako historik se musím usmívat nad snahami zařadit maršála Koněva do jedné ze dvou pomyslných škatulek – černá, nebo bílá, padouch, nebo hrdina. Pokud se o něco takového pokusíme, nevyhnutelně to povede k tomu, že budeme upozaďovat skutečnosti, které se do našeho výkladu nehodí. Zásluhy Rudé armády na osvobození většiny území Československa jsou nepopíratelné a počty padlých vojáků neoddiskutovatelné. Je ale zároveň fakt, že sovětská vojska ještě 9. května bombardovala Mladou Boleslav a další města a způsobila tak nesmyslné ztráty na civilním obyvatelstvu. Je nepopíratelné, že vojska maršála Koněva osvobodila koncentrační tábor Osvětim, stejně jako to, že se vojáci dopouštěli při svém postupu masivního znásilňování civilistek. Je pravda, že v době příchodu Koněvových vojsk do Prahy již bylo na většině území hlavního města dobojováno, stejně jako to, že v některých částech Prahy přesto sváděla Rudá armáda tuhé boje. Je pravda, že spolu s Rudou armádou vešla do Prahy kontrarozvědka SMĚRŠ, která zahájila deportace československých občanů do Gulagu. Je pravda, že pomník není jenom „památkou“ na rok 1945, ale především na normalizaci, dobu svého vzniku. A především je pravda, že to, jak vnímáme historii, nevypovídá jenom o minulosti, ale i o současnosti, o nás samotných.
Jako občan Prahy 6 jsem zklamán, jak se debata okolo bubenečské sochy – přinejmenším zdánlivě – polarizovala. Z médií i sociálních sítí na nás doléhají hlasy radikálních odpůrců Koněva nebo jeho radikálních příznivců. Žádné „mezi“ neexistuje. Je to škoda, protože osobně znám velké množství obyvatel Prahy 6, kterým socha jednoduše nevadí. Chápou, že je už čtyřicet let součástí veřejného prostoru, souhlasí s umístěním dodatkových tabulí a nechápou, proč se znovu zvedl takový rozruch. Jenže ve chvíli, kdy být zastáncem setrvání sochy znamená náležet do stejného tábora jako ty nejbizarnější zjevy české politické scény, kandidáti neonacistických stran, proruští trollové, zastydlí stalinisté anebo mluvčí prezidenta republiky, v tu chvíli se tito „umírnění zastánci“ nechtějí ozývat. Veřejný prostor je zkrátka polarizován a hlasy mezi tím se do něj nehodí.
Jako předseda Kontrolního výboru musím vyjádřit lítost, že na téhle polarizaci nese svůj díl viny politická reprezentace Prahy 6. Záměrné nečištění nápisů, stavba lešení, zahalování plachtou – všechny tyto kroky celou situaci jenom zjitřily a vyhrotily. Zastupitelstvo Prahy 6 se před necelými dvěma lety shodlo, že sochu chce ponechat a osadit dodatkovými tabulemi. Pokud by tento plán platil i nadále, bylo přece mnohem jednoduší sochu zkrátka 22. srpna nechat umýt. Jako předseda Kontrolního výboru zároveň musím konstatovat, že při mediálních vyjádřeních představitelů Prahy 6 docházelo ke zkreslování situace. Údržba sochy je zahrnuta v rámci antigraffiti programu, za něj platí Praha 6 paušální platbu a čištění sochy tak Prahu 6 nestálo žádné přímé výdaje, nestálo by ani o korunu navíc, i kdyby nám ji někdo nakrásně pomalovával každý den. Výroky, že Praha 6 už za čištění sochy nechce nadále platit, tedy byly zavádějící, a stejně zavádějící byla opakovaně sdělovaná informace, že čištění pomníku od nápisů stálo naší radnici už více než milion korun. To nebyly peníze za čištění Koněva, ale právě za dodatkové tabule a za související úpravy prostoru.
Jako politik nicméně cítím, že už není cesty zpět. Situace se vyhrotila do té míry, že Koněvova socha není jen tématem Bubenče nebo Prahy 6, ale tématem celonárodním a mezinárodním. Ustoupit od starostových plánů k odstranění sochy by nyní znamenalo podlehnout nemístnému zahraničnímu tlaku. Pomník se už nyní stal ikonickým místem pro prokremelské a fašizoidní skupiny. Šanci, abychom přijali problematickou sochu jako dědictví naší problematické minulosti, jsme zjevně propásli.
Zatím jsme zažívali jenom vyhrocování situace. Když byl roku 2007 odstraněn pomník rudoarmějce z estonského Talinnu, vyžádaly si protesty pět desítek zraněných a jeden lidský život. Já nechci, aby na ulicích Prahy 6 tekla krev. Pojďme hledat takové řešení, které už společnost rozdělovat nebude. Za mě existuje jediné opravdu důstojné místo, kam je možné sochu Koněva přemístit. Vojenský hřbitov na Olšanech, kde jsou pohřbení padlí rudoarmějci. Pokud se socha přesune tam, nemůže to nikdo vnímat jako znevažování vojáků padlých při boji proti nacismu.
A tu velkou debatu o otázkách roku 1945, která se zvedla, pojďme využít. V Dělostřelecké ulici je vila, kterou si v květnu 1945 zabrala sovětská kontrarozvědka. Všichni deportovaní do gulagl prošli právě jí. Předtím se z té samé vily organizovaly deportace židů do koncentračních táborů. Vila je dlouhodobě prázdná, ve vlastnictví Ministerstva obrany. Pojďme jednat o jejím převzetí městem. Pojďme právě zde zřídit Muzeum paměti XX. století v Praze. Pojďme přestat bourat pomníky, pojďme začít stavět muzea.
