Vážené zastupitelky, vážení zastupitelé, vážená paní starostko, vážení občané,
v naší městské části neexistuje komplexní koncepce bytové politiky. V praxi to znamená, že radnice řeší s větším či menším úspěchem dílčí problémy (pomoc seniorům a časově omezená pomoc lidem v sociálně tíživé situaci), ale na bytovou politiku, která by myslela na všechny skupiny obyvatel, radnice rezignovala.
Je přitom zřejmé, že hospodářská recese bude dlouhodobá a že počet domácnosti, které se dostanou do ekonomických obtíží a nebudou mít dostatek prostředků na bydlení, poroste. Také se musíme realisticky dívat na domácnosti, které bydlí tzv. „ve svém“. Většinou jde o bydlení zatížené hypotékou na desítky let, a lze předpokládat, že s postupujícím časem určité procento domácností o „vlastní“ byt z důvodu neplacení hypotéky přijde. Také tito občané budou potřebovat, alespoň po přechodnou dobu, pomoc státu, resp. obce.
1500 bytů, které městská část doposud vlastní, tvoří pouhá 3,5 % všech bytů v městské části Praha 6 a představují tak minimální zázemí pro akutní i dlouhodobé řešení problémů, které v oblasti bydlení mohou vzniknout.
Považujeme proto za nezodpovědné redukovat bytový fond obce v období, kdy nelze odhadnout, jaké turbulence v oblasti bydlení českou společnost čekají a kdy nemá městská část vůbec vyřešenou otázku podpory bydlení pro mladé rodiny s dětmi nebo pro lidi se zdravotním postižením.
Strana zelených proto odmítá výprodej obecních bytů!
Nejsou to však jen důvody sociální, které nás vedou k zásadnímu nesouhlasu s předloženým návrhem.
Rada předložila záměr v rozporu se svým vlastním programovým prohlášením. Bilance, kolik bytů se neprodalo v předchozích privatizačních vlnách, a analýza, proč se téměř přes noc stalo 900 bytů v 54 domech nepotřebným majetkem, patrně vůbec neexistuje. Jinak by nám ji místostarosta Stupčuk ukázal…
V této souvislosti je nezbytné připomenout, že po dvě předchozí volební období zastupitelstvo deklarovalo, že privatizace obecních domů byla ukončena a že domy, resp. byty, které zůstaly ve vlastnictví městské části, představují „nezbytný minimální objem“ pro potřeby obce. A v těchto usneseních lze také najít vysvětlení, k čemu obec tyto byty, resp. domy potřebuje.
Třetím vážným důvodem, proč nemůžeme výprodej bytů podpořit, je fakt, že s nájemníky dotčených obecních bytů se nejedná férově. Dokonce si dovolím říci, že chování rady vůči této skupině občanů naplňuje rysy vydírání.
- Nájemníci nevědí, jak vysoké budou mít nájemné od příštího roku, a proto budou raději „volit“ jistotu hypotéky.
- Nájemníci nevědí, jaká bude prodejní cena bytu, protože znalecké posudky, které mají cenu určit, dopadnou podle přání toho, kdo znalce zaplatí.
- Záhadou také zůstává, co udělá obec s byty, které si oprávněný nájemníci nebude moci dovolit koupit. Roční karanténa, která je v zásadách zmíněna, napovídá, že to neví ani autoři návrhu.
Za minulého režimu neexistovala pestrost ve formách vlastnictví domů a i kvůli tomu se nedala kvalita péče o nemovitosti srovnat se západoevropskými sousedy. Chvályhodná snaha podpořit různé formy vlastnictví se bohužel v některých obcích zvrtla v opačný extrém, kdy z obecního „všechno“ se stalo obecní „nic“. Opravdu chcete jít touto cestou?
V západní Evropě je zvykem, že podíl městských bytů je minimálně 10 až 20 procent, mnoho velkých západoevropských měst jich má ve správě daleko více. Proč se nechceme nechat inspirovat dobrými zahraničními příklady?
A otázka závěrečná – proč bude sociální demokracie, která má jako jednu z programových priorit podporu nájemního bydlení, hlasovat pro výprodej obecních bytů?
Třeba to tu ještě někdo v rozpravě osvětlí, ale třeba také ne…
V Praze dne 20. 4. 2012
