Obstojí však tento argument? Zelení jsou přesvědčeni, že ne. Jde o předsudek, který plyne z toho, že samotná podstata soutěže vyžaduje velmi jasné a velmi dobře vydiskutované zadání – tedy konsensus, co přesně od výsledku chceme. A ano, tato příprava, jejíž standardní součástí je dnes i participace, vyžaduje, čas a tedy i peníze. To se však může jevit jako plýtvání jen v prostředí, kde je zvykem dělat nekvalifikovaná ad-hoc rozhodnutí bez potřebných podkladů a informací. Jak takové rozhodnutí dopadá, není těžké si představit.
U architektonické soutěže se prostředky vynaložené na počátku později bohatě vrátí v hladce běžícím procesu. Panuje totiž shoda nad základními věcmi, které proto není třeba znovu otvírat. Zároveň je cílem od počátku kvalita, tu proto není potřeba do projektu nějak komplikovaně vkládat. Architektonická soutěž tak ve výsledku slouží jako úspora času i veřejných financí, nikoli jako přebytečný luxus.
V uplynulých dnech jsme mohli vidět, jak to dopadne, když architektura veřejných prostranství vzniká bez soutěže a pořádného zadání a navíc jen jako vedlejší produkt jiné stavby. Nejprve sociálními médii (facebook archwars) a posléze i těmi klasickými (MF DNES 29.3.2017) proběhla informace o takzvané Plečnikově aleji.
Tu kreslí minimálně od roku 2001 architekt Klement Valouch jako součást úprav okolí tunelu Blanka. Jednou pro projektanty tunelu, podruhé pro městskou část. Významnost tohoto veřejného prostoru propojujícího Dejvice a Hrad je sice slovně deklarována a zvýrazněna přihlášením se k světově proslulému architektovi, ale to co jsme mohli vidět na obrázcích, je jen a pouze doplněk stavby pro automobilovou dopravu, ovšem nehodný sousedství Pražského hradu a nedůstojný připomínat Josipa Plečnika.
Zdá se, že kritika, která zatím zazněla, byla alespoň částečně vyslyšena, neboť autoři studii raději z internetu stáhli a zodpovědná radní Smutná mluví v MF DNES o dílčí soutěži na mobiliář a Plečnikův památník. Praha 6 tak opět zvolila standardní postup českou zkratkou, kdy se snaží ověřenému postupu s transparentní architektonickou soutěží výhýbat tak dlouho, jak to jenom jde. Teprve když se situace stane neudržitelnou, vynutí si veřejnost vrátit se alespoň o krok zpět. Všichni přitom mohou jen litovat, kolik by se ušetřilo energie a o kolik by byl výsledek lepší, kdyby se začalo pořádně hned od začátku.
Stejný postup volí Praha 6 skrze městskou společnost SNEO u Bazénu Petynka, kdy byla tak dlouho odmítána architektonická soutěž, až se během dvanácti měsíců objednaly dvě studie stavby a proběhla kontroverzní soutěž pro studenty stavení fakulty. Tak snad k poučení dojde alespoň u Vítězného náměstí, kdy ve spolupráci s hlavním městem zatím příprava soutěže na rekonstrukci probíhá velmi zodpovědně.
