Vážená paní ředitelko, vážený pane starosto, dámy a pánové,
jsou události, na které jako společnost nesmíme zapomínat. Genocida Romů a Sintů je jednou z nich. Právě ona byla dlouhou dobu popírána, znevažována, či prostě jenom vymlčována. Přitom mrazivá jsou už jen samotná čísla. Z šesti a půl tisíce českých a moravských Romů se konce druhé světové války dočkala necelá sedmina.
Několik desetiletí trvalo, než se tábory v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu staly součástí obecného českého povědomí. Museli jsme si totiž nejprve přiznat, že perzekuce Sintů a Romů za protektorátu nebyla výlučně nacistickou záležitostí: že ve své první fázi plynule navazovala na legislativu a praxi meziválečného demokratického Československa. Že to nebyli jen nacisté. Že jsme to byli také my sami.
Vedle táborů v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu hrála ve válečné perzekuci temnou roli budova, v jejíž blízkosti jsme se dnes sešli. V areálu někdejšího cukrovaru byla už roku 1932 zřízena “donucovací pracovna”, kam byli k nucené práci sváženi lidé z okraje společnosti. Od roku 1942 se právě ona stala místem pro preventivní vazbu osob označovaných jako „cikáni“ či „asociálové“.
Značná část těchto osob byla v průběhu následujících měsíců deportována do Osvětimi, mezi nimi nejméně 125 mužů, žen a dětí uváděných jako „cikáni“. Krátce nato se donucovací pracovna stala místem dalšího seřadiště Romů z Čech, z větší části dosud žijících na svobodě. Je tomu přesně 80 let od chvíle, kdy z Ruzyně odjel transport, v němž bylo do Auschwitz-Birkenau vypraveno nejméně 642 Romů a Sintů z Čech.
Odborné bádání o této kapitole dějin romského holocaustu je dosud minimální. Pokud vím, není zcela vyčísleno, kolik přesně osob z ruzyňského transportu přežilo nelidské zacházení, na jehož konci zpravidla byly osvětimské plynové komory. Patrně to ale byli jen jednotlivci.
Jenže transport, který si dnes připomínáme, to nejsou jen čísla v morbidních statistikách. Za každým číslem stojí jedinečný člověk se svým jedinečným příběhem. Dovolte, abych ocitoval z vyprávění jednoho ze členů podobného transportu, kterému se podařilo osvětimské řádění přečkat, moravského Roma Eduarda Daniela:
Nemohu pochopit, jak nás tak mohli odeslat. Do nákladních vagónů nedali ani jídlo, ani vodu. Dokonce tam nebyl ani kýbl, aby mohli lidi aspoň takto chodit na záchod. A přitom tam nebyli jenom muži a ženy, ale i malá děcka a staří lidé. Prostě nás tam všechny nahnali, zadrátovali dveře a jelo se.
Dámy a pánové, jménem městské části Praha 6 bych zde chtěl říct, že se před touhle kapitolou českých dějin už nechceme dál schovávat. Příjmáme závazek nezapomínat na utrpení Romů, kteří prošli Ruzyní. Protože jak řekl někdejší vězeň ruzyňské věznice, prezident Václav Havel, každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti.
Děkuji.
