Evropský příběh Václava Bělohradského začal v Praze, kde studoval filosofii v nadějné atmosféře šedesátých let. Před normalizací emigroval do Itálie, kde úspěšně pokračoval v univerzitní kariéře jako profesor politické filosofie. V osmdesátých letech ovlivnil svým dílem politickou filosofii disentu, jak připomíná Václav Havel v knize „Dálkový výslech“. V devadesátých letech začal působit i v Česk(oslovensk)u. Přinášíme plné znění rozhovoru, jehož zkrácenou verzi si můžete přečíst v našich Zelených novinách.

 

Proč jste se rozhodl kandidovat do Senátu?

 

Vnímám Senát jako pojistku proti tekutému hněvu, který v této rozporné době ohrožuje demokratické systémy všude v Evropě, protože hněv je špatný rádce. Senát je instituce, v níž politická rozhodnutí jsou podrobována kritické reflexi, a to je mi blízké, kritickou analýzou politických procesů se zabývám celý život.

 

Z jakého důvodu kandidujete za koalici Strany zelených a ČSSD?

 

Spojení SZ – ČSSD považuji za koalici budoucnosti. Považuji za přirozené, že se pojem „sociální spravedlnost“ rozšiřuje od boje o ekonomickou rovnost ke spravedlivému sdílení planety Země, veřejných statků jako je voda, klima nebo nezamořený vzduch. A vzpomínám na slova jednoho ze svých velkých učitelů – filosofa Milana Machovce: „Aby člověk mohl dýchat svobodně, musí nejdříve vůbec moci dýchat!“

 

A proč zrovna na Praze 6, co se vám na tomto obvodu líbí?

 

Praha 6 patří k vůbec nejbohatším místům v ČR, ale nikdo není tak bohatý, jak si myslí. Zdá se mi, že právě bohatství a úspěch dnes zavazuje více než kdy jindy k solidaritě a odvaze vidět věci antikonformisticky, být otevřen inovacím, nebát se přemýšlet!

Největším nebezpečím pro Česko je ta neustálá „blbá, destruktivní nálada“, sám papež řekl na slavnosti mládeže v Krakově, že destruktivní nálada je nebezpečný virus, kterým se křesťané nesmějí nakazit, ti mají vždy věřit v možnosti, které přítomnost nabízí. Praha 6 mi připadá jako dobré východisko pro takové tažení za veselejší vztah k přítomnosti.

 

Co by se tu naopak mělo podle vás změnit?

 

Senátor nemá moc možností ovlivňovat místní politiku, není to ani jeho úkolem, pokud není přímo apelován občany v nějaké věci, tu kompetenci mají radnice městské části a její zastupitelé. Řekl bych ale obecně, že je třeba, aby bohatá městská část byla také příkladem solidarity, protože nikdo není bohatý v chudé nebo nefungující společnosti.

Nedávno například obyvatelům této bohaté čtvrti tekla z vodovodů zamořená nekvalitní voda jako někde v Třetím světě. Na dobrou vodu z kohoutku soukromé bohatství nestačí, je to veřejný statek, dobrá voda z kohoutku je vždy výsledkem „dobré politiky“. Je to také dobrý příklad toho, co znamená „glokální problém“: je sice lokální, ale současně globální – voda (a její kvalita) je problém lidstva a bude obsahem politiky po celé toto století.

 

Čím ještě je podle vás Praha 6 specifická?

 

Praha 6 například stárne rychleji než zbytek republiky, právě proto, že je to velmi bohatá městská část. Stáří je druh bohatství – čím je země vyvinutější, tím vyššího věku se lidé dožívají. Umíme ale s tímto bohatstvím dobře nakládat, neplýtváme jím? A není často stáří vnímáno v brutální neoliberální perspektivě jako nějaký druh odpadu, nad nímž se vznáší nerudovská otázka „kam s ním“?

Nyní se často mluví o integraci cizinců, ale není i stáří něco, co je třeba integrovat do společnosti? I v hospicích a domech pro seniory žijí občané, jejichž důstojnost je třeba chránit, stejně jako oceňovat ty, kteří o ně pečují. Neznám rodinu, která by neprošla těžkou krizí ve chvíli, kdy bylo třeba postarat se o důstojné stáří nejbližších, protože není dostatek dostupných struktur. I ti dobře vydělávající mladí lidé si uvědomují v takovém okamžiku, že nejsou tak bohatí, jak si mysleli, že kvalita života závisí do velké míry na veřejných statcích. A dostupná péče o staré lidi je veřejným statkem, soukromé bohatství na to nestačí.

A je také důležité neztrácet na Praze 6 mladé rodiny, učitele či vícečlenné rodiny jen kvůli tomu, že nemají na život v takové čtvrti a musí třeba platit z úspor soukromou školku.

 

V jaké byste chtěl žít společnosti?

 

Liberální levice, k níž se hlásím, nenabízí řešení problémů, které máme, protože společnost je příliš složitá na to, aby nějaká strana, skupina, velcí jednotlivci nebo dokonce i nositelé Nobelovy ceny měli nějaké předem připravené „hotové řešení“. Důvod proč ji volit je v tom, že hájí takovou společnost, v níž je pravděpodobné,  že nějaké řešení se společně najde, protože lidé v ní mají přístup k informacím, ke vzdělání, k veřejným statkům, nemají strach jeden z druhého, ani úzkost o přežití, spolupracují, jsou solidární. V takové společnosti chci žít. A česká společnost taková zatím do velké míry je, snažme se, aby takovou i  zůstala, protože globalizace je sice velkou šancí pro nastupující generace, ale také hrozbou pro „sociální a kulturní“ práva občanů.

 

A v jaké naopak ne?

 

Jak už jsem řekl, nejvíce se bojím žít ve společnosti, v níž vládne permanentní blbá nálada, vše je nasáklé hněvem a frustrací a veřejný prostor je plný toxického komunikačního odpadu. Máme nejmenší míru nezaměstnanosti, jeden z nejmenších státních dluhů v EU – zkusme pro změnu být na sebe třeba i trochu hrdí! To neuškodí.

A také bych nechtěl žít ve společnosti, která se vymezuje proti EU jako proti instituci ohrožující její svrchovanost. EU není hrozba, ale záruka naší státní existence, nacionalistické pojetí naší identity je cestou do prázdna. Hlásím se k masarykovskému pojetí „Evropy jako permanentní demokratické revoluce“.

 

Motto?

Racionální politickou opozici, ne iracionální opozici vůči politice! Ta opozice vůči politice je historická česká nemoc, z které je čas se vyléčit.